Jasnovidcem snadno a rychle

úterý 3. listopad 2015 22:49

Josef Oršulík

Co mi o svém životě povyprávěl ostravský technik, spisovatel, překladatel, vydavatel, astrolog, fanda a znalec ezoteriky, organizátor veřejného života, propagátor malých vodních elektráren, samorostlý filozof a pábitel Josef Jan Oršulík.

Narodil jsem se 20. června 1930 v Karviné v rodině komorníka neboli kammerdienera u hraběte Larisch-Mönnicha. Maminka byla v domácnosti a dokázala vytvořit útulný domov s pohodovou rodinnou atmosférou. Žel však zemřela v mých 9 letech, takže mou výchovu převzal otec. Byl to naštěstí hodný a tolerantní člověk, takže si nemohu stěžovat. Pomohl mi částečně překonat deficit mateřské lásky a péče.

 

Do školy jsem chodil v Karviné. Nebyl jsem typickým klukem, který s kamarády chodil hrát po škole fotbal nebo do cizích zahrad na jablka. Měl jsem vždy určitý sklon k vážnosti a samotářství a záhy jsem objevil úžasný svět knih, zejména filozofie, vědy a duchovní literatury, který mne pohltil a nepustil dodnes. Byl jsem vždy štíhlý čahoun a lidé mi pro výšku i vážný vzhled vždy hádali o pár roků víc. Měřil jsem záhy 180 centimetrů a až na stará kolena jsem se o pár cenimetrů scvrknul.

 

Otec do vývoje mého duševního života téměř nezasahoval a nechával mne mým introvertním zájmům.

 

Rád jsem také poslouchal rozhlas a od malička jsem se kdovíproč snažil naučit se německy. Již v pěti letech jsem trpěl těžko vysvětlitelnou fóbií, že se německy nikdy nenaučím.

 

Otec mi na moje občasné stesky lakonicky odpovídal: „Neboj se, budeš se jednoduše tak dlouho učit, až se to naučíš.“

 

Trpíval jsem hanbou a vůbec nepříjemnými pocity, když jsem slýchával otce bez problémů střídat češtinu, polštinu i němčinu – podle toho, s kým se potkal. Rád bych se mu v tom tehdy aspoň trochu vyrovnal.

 

Za okupace spolužáci výuku němčiny úmyslně zanedbávali, ale můj otec mi na mou otázku, co mám dělat, zda se mám také přizpůsobit „vlasteneckému“ trucu, odpověděl: „Ale ty se uč!“

Tak jsem se učil. A dnes jsem mu za jeho jasné slovo vděčný, mohu si dnes číst hodnotné knihy v originále, dokonce je i překládat, a navíc jsem se mohl domluvit s některými zajímavými cizinci, které jsem v životě potkal.

 

Po válce jsem nastoupil do elektrárny v Třebovicích, která se v té době rozšiřovala a každá ruka tam byla dobrá. Pracoval jsem tam na tři směny v kotelně u vysokotlakých kotlů na výrobu páry pohánějící turbíny. Byla to práce, u které se osvědčil můj zájem o technické znalosti a schopnost samostatně přemýšlet a pracovat.

 

Měl jsem zájem o odborné vzdělání a zaměstnavatel mi umožnil při zaměstnání postupně vystudoval hned dvě střední školy. Tou první byla Střední všeobecne vzdělávací škola pro pracující v Ostravě.

 

Protože v té době se již projevovali mé literárně tvůrčí - „spisovatelské“ - zájmy, podařilo se mi některými svými slohovými úkoly zaujmout profesora češtiny Palečka i jeho další kolegy.

 

Žíznil jsem po každém projevu ocenění a zájmu a pouhý povzbudivý pohled oblíbených profesorů byl pro mne mocným motivem.

„Pojednání a úvaha, milí žáci, to jsou obtížné slohové útvary,“ přednášel profesor Paleček a dival se při tom přímo na mně. Já v jeho očích viděl, že věří, že to zvládnu. Byl jsem ochoten udělat všechno na světě, abych jej nezklamal.

 

Dal mi úkol napsat obyčejný soukromý dopis. A i z toho jsem dokázal vytvořit úvahu.

 

Keclíková - to byla také češtinářka. Bez závad! Když jsme jednou rozebírali v hodině svá slohová cvičení, nevydržela to a o přestávce se mě zeptala: „Tys´ to napsal sám nebos´ to opsal? Ty, to bych já nedokázala napsat!“

 

Pamatuji se, že profesor mi jednou mé slohové cvičení po oznámkování nevrátil a nechal si ho na památku. Kdo ví, možná ho dal k dobru i ve sborovně.

 

Výuka pro dálkaře byla jednou týdně na Matiční ulici. Velmi jsem si studia vážil. Nevěděl jsem, kde je kavárna, kde hospoda, hltal jsem vědomosti a pilně se připravoval do školy.

 

Tvrdě jsem už najel i na filozofickou literaturu. Vzpomínám si, jak jsem se nemohl dočkat, až už bude po maturitě, abych se mohl ke své milované filozofii vrátit.

 

Ve studiu jsem pokračoval na Střední strojní průmyslové škole v Karviné. Obě studia byla zakončena maturitou, takže jsem dvojnásobným maturantem.

 

Tou první školou jsem chtěl jen proklouznout, ale zjistil jsem, že to není důstojné. Na té druhé jsem se učil už od samého začátku na 100%. Nečetl jsem noviny, nesledoval světové události ani ostravský život, o slečnách nemluvě. I díky tomu jsem vždy patřil mezi dobré žáky.

 

Jednou jsem dostal domácí úkol ze strojírenství - navrhnout konstrukci lisu - prostřihovadla. Zpočátku jsem netušil, kudy na to. Přede mnou dostal úkol můj kolega, manažer Toufar. Ten měl ve zvyku s každou hovadinou obvolávat desítky svých známých kontaktů - inženýrů. Jenže mu tentokrát nikdo neporadil, jen ten poslední v jeho tlustém notýsku mu sehnal vypracovaný 10-stránkový úkol na stejné téma a ze stejné školy z minulých let. Ale kolega se v tom nějak nevyznal a téma velkoryse přenechal mě. I s tím mustrem. Já na tu práci koukal a také mi to moc neříkalo, až jsem po chvíli na straně 7 narazil na jedno z podstatných technických řešení. A to mě tak okouzlilo a inspirovalo, že jsem cizí práci odložil a napsal zfleku celý úkol sám.  Měl jsem už v té době docela natrénovaný technický sloh a strojírenské myšlení a rozepsal jsem úkol detailně na 22 stran. Za půl roku jsem se dostal k tomu stejnému inženýrovi na zkoušku. Vyzkoušel mě z nějaké probrané látky a dal mi jedničku. A k tomu pochvalně poznamenal: „Za 25 let, co jsem tu, jsem něco takového nečetl!“ A ocenil můj výkon, co se týká jazykové a grafické formy i odborného obsahu.

 

Měli jsem ještě jiný zajímavý obor, v kterém jsme probírali ozubení kol, což bylo dost náročné téma. A ten inženýr, co nás to učil - Karel Nejtek se jmenoval – říkával: „Učte se, je to náročné.“

Tak jsem se učil i tentokrát.

 

Zkouška byla v březnu. V našem ročníku bylo asi 20 dálkových žáků. A mezi nimi 6 Josefů, včetně mě. A pan inženýr začal zkoušet Josefa Uherka z Přívozu. Moc to Uherkovi nešlo a omlouval se na přesčasy, že chodí domů unavený a učení mu nejde. Pak Nejtek zkoušel Josefa Nováka z Karviné - a ten se zase vymlouval na to, že slavil Josefa a přehnal to! Profesor zkoušel postupně všechny a já - jako poslední Josef ve třídě - jsem také přišel na řadu.

 

„Tak nám řekněte něco o tom ozubení, řekl už unaveným hlasem inženýr.“

Vzpomínám si, že jsem Josefa také tehdy slavil - jen jsem ale skleničku olizoval. Víno mi nikdy nebylo překážkou, ale, jak říkám, bral jsem studium opravdu vážně. No a tak pan inženýr předříkával jednotlivé odborné termíny a čekal, co ze mě vypadne. A ke svému údivu se dočkal: „No vidíte, tu máme Josefa, co se nevymlouvá!“ zahlaholil na celou třídu a já byl šťastný jako blecha.

 

Měli jsme i dílenské pokusy, vlastně takové praktické cvičení, kde jsme si zkoušeli spotřebu benzínu, funkci trhacího stroje a jiné věci.

 

Měli jsme pak za úkol popsat například podstatu trhacího stroje, průběh pokusu a jeho závěr. Popsal jsem to, ale měl jsem dost mizerný rukopis, tak jsem se pro jistotu zařadil až nakonec.

 

Byl to ale inženýr, který velice rychle četl, tak jsem se dostal na řadu raz dva.

„Víte, co jste to namaloval?“ kroutil hlavou nedůvěřivě: „Jste jediný, co to vystihl!“

Za škrabopis mne nekáral, ale naopak řekl: „Za to, jak jste to odvedl, máte jedničku.“

 

Uherkovi ovšem vytkl 2 hrubky: „Měl jste pravopis, ne, studente?“

 

Někteří měli písemnou práci vyšperkovanou barevnými rámečky a podtrháním, já to měl jen jednobarevně, ale odborností se to zjevně nedalo srovnat. Díky dobrým výsledkům jsem získal sebedůvěru, kterou jsem v dětství zrovna neoplýval.

 

Jednou se mi stalo, že jsem přišel do školy současně se spolužákem Radimem Krčmářem. Byl o rok starší a povídá: „Ty, já jsem ten domácí úkol nenapsal, dal bys mi to opsat?“

Opsal si polovinu a dál ho to už nebavilo.

Říkám mu: „Radime, vždyť ti tam spousta věcí chybí, nevypadá to dokončené!“

„Nemám zapotřebí odevzdávat vědeckou práci!“ odseknul on.

 

V elektrárně jsem skončil v roce 1972. Budoval se socialismus a já si už tehdy všimnul, že budovatelé měli víc idejí než schopností organizovat práci. Ideologické blouznění a technický provoz moc dohromady nejdou. To platí všude na světě. Parní elektrárna je navíc tzv. „težký provoz“, kde se potkává mnoho profesí - zedníci, topiči, automatikáři, elektrikáři - v prostředí náročném na logistiku a organizaci práce. A řídící kádry to přes dobrou sahu prostě neměli v rukách. Mimo jiné to bylo způsobeno hospodářským a politickým systémem. Budovatelé socialismu měli stále plná ústa rozvoje a plánování, ale skutečný technický pokrok - a ten je v technickém zařízení provořadý - jim nějak utíkal mezi prsty. Málokdo tam dokázal jít k podstatě nějakého problému.

 

V elektrárně jsme se například setkávali se záhadou, která strpčovala práci skoro celému osazenstvu a nikdo nedokázal odhalit příčinu těchto těžkostí. Šlo o určitou nepravidlnost ve výkonu.

„Víš, Josef, to musíš kolikrát celý systém prolézt, abys ty souvislosti a problémy v praxi pochopil. Některé problémy od rýsovacího prkna prostě nevyřešíš,“ říkával nám během studia profesor Nejtek. A já se vždy snažil radami zkušených a moudrých řídit. A i v elektrárně jsem si v několika případech nechal od zkušených mistrů poradit. A když probíhala generální oprava jednoho ze sedmi kotlů, rozhodl jsem se přijít problémům na kloub. Vyfasoval jsem si nové články do kvalitní baterky s ostrým kuželem světla, abych dobře viděl, a rozhodnul se seznámit se osobně s celou výrobou od začátku do konce.

 

Topící agregát nebyl žádný kafemlejnek, bylo to rozsáhlé zařízení, v němž palivo - uhelný prach - bylo dopravováno do zásobníků obrovskými větráky, které mne o hlavu přeshovaly.

 

Začal jsem s prohlídkou ve sklepě a skončil pod střechou - bylo to celkem 8 rozsáhlých poschodí. Když jsem se dostal pod samý strop, narazil jsem tam na velké potrubí o průměru jednoho metru. Nejdřív vedlo vzhůru, pak se v koleni visícím na laně otáčelo dolů. Posvítil jsem si dovnitř a podle opotřebení vnitřní plochy jsem učinil „objev“. Zjistil jsem příčinu záhady, ke které se dosud nikdo ani nepříblížil. Ale protože zatím na moje řešení nikdo nebyl zvědvý, nechal jsem si ho pro sebe.

 

Za pár dní jsem potkal jednoho sympatického znalce kotelny jménem Josef Meixner. Zastavil mě a říká - ty rád řešíš různé rébusy, netušíš náhodou, v čem může být ta nepravidelnost, která nás tu trápí?“

A já na to: „Už to tuším.“
„A můžeš mi to povědět?“ ptá se zvědavě Meixner.

„Můžu!“ já na to.

Vzal jsem do ruky kus křídy a namaloval problém na panel. Zatím nechápal nic.

 

„Hele, to koleno způsobuje takové nechtěné třídění uhelného prachu, takže tady při stěně roury sklouzává hutný uhelný prach a v ostatním průřezu roury se jen tak trochu práší. Ve výsledku jsou pak přední zásobníky plné a ty ostatní skoro prázdné. A my na to nemohli přijít, protože při nočním sníženém provozu se doplnily všechny a při ranní kontrole jsme na nic nemohli přijít."

 

Maixner říká: „Tys to fakt našel. Je to tak!“

A přišel jsem i na to, jak to napravit.

Od té doby se už nikdo mým všetečným otázkám nedivil. Pravda, až na vedoucí pracovníky. Já se ale neváhal poučit se na každém problému, s kterým jsem se setkal.

 

V elektrárně se například pracuje s čistou, destilovanou vodou kvůli kotli i turbínám. Od doby, co jsem tam dělal, vím, jak může obyčejná tvrdší voda z vodovodu škodit technickým systémům. Od té doby jsem si do ústředního topení dával i doma zásadně vodu dešťovou.

 

V elektrárně jsem se měl nejlépe za ředitele Zelníčka. To byl chytrý ředitel a elektrárně opravdu rozuměl (na rozdíl od všech ostatních vedoucích pracovníků) a také hned odhalil můj zápal pro techniku a oblíbil si mě. "Toho se udrž, u Zelníčka uděláš kariéru," radili mi kolegové. Já to ale měl už jinak vymyšleno a po čase jsem odešel dělat do vodárny v Nové vsi.

 

Jeden známý, co tam dělal, mi vykládal: „To je správná zašívárna. To není práce, to je rekreace!“ To mě přitahovalo. Ne, že bych se vyhýbal práci, ale chtěl jsem si během práce vždy najít čas i na své milované filozofické knihy. Práce na vodárně bylo samozřejmě dost, ale přijatelná a uspokojivá mohla být zase jen pro toho, kdo rozuměl provozu. Podařilo se mi relativně brzo pochopit, jak vodárna funguje a kde jsou hlavní úskalí. Když se vyskytla libovolná porucha, vždy jsem znal správný postup, jak zasáhnout. Většinou to ovšem souviselo se zastavením provozu.

 

Vyskytla se při tom nejednou zajímavá příhoda - například tehdy když došlo k poruše půl hodiny po půlnoci. Seděl jsem u stolu a krátil si čas nahlížením do nějaké knihy. V pravidelných intervalech jsem očima přebíhal kontrolní přístroje, zda je vše v pořádku. Po půlnoci jsem si všimnul, že jeden z budíků neukazuje normální hodnoty. Prošel jsem pět míst, kde bylo možné očekávat poruchu - ale vše bylo v pořádku. Pro jistotu jsem se zašel podívat ještě do úpravny. Když jsem stoupal nahoru po betonových schodech, uvědomil jsem si, že je v hale nezvyklé ticho. To mohlo znamenat jediné - že úpravnou neproudí žádná voda. Vypnul jsem tedy v klidu postupně všechna čerpadla a zavolal jsem na dispečink, že stojíme.

 

Dispečer na to: „Asi vám vypli elektriku!“

„Ne, elektrika nám svítí,“ oponoval jsem.

 

On se nedal a znovu trval na tom, že závada bude v elektřině. Čekal jsem do čtyř.

Pak jsem ještě jednou provoz obešel. Na prameništi bylo ještě po půlnoci vody dost. Ale ve 4 hodiny voda z prameniště zmizela. Vzal jsem baterku a šel jsem tunelem podél potrubí. A konečně jsem našel příčinu: V potrubí byla prasklina a voda zůstávala ve studni.

 

Do záznamu jsem upozornil na prasklinu a šel jsem domů. Přišli noví strojníci a hledali poruchu. A nenašli. A místo, aby si přečetli můj zápis, zapnuli čerpadla a voda znovu zaplavila prameniště a do výšky tří metrů i tunel s prasklým potrubím. Přes kalnou vodou to nemohli najít tuplem. Až přišel mistr Zdeněk Kratěna a říká: „Hoši, víte co - přivezeme velké čerpadlo, vodu vyčerpáme a podíváme se, o co jde.“

Když prasklinu objevili, prasklé potrubí vyměnili a šli udělat záznam. A jak to psali, jeden z nich říká: „Hele, ten Josef to trefil!“

Tak se všech ptali, jak já jsem to mohl přes tu vodu vědět: „No, řekni, jak on na to přišel?“

A Kratěna na to: „Víte, kluci, on furt čte v těch magických knihách - on je asi jasnovidný!“

Nerozmlouval jsem jim to. Aspoň pak měli trochu respekt. Když jsem druhý den přišel do práce, dívali se na mě jako na marťana a někteří si pak i nechali ode mě udělat horoskop.

 

Časem jsem získal neodbytný pocit, že řešení všech problémů je už skoro nerozlučně spojeno s mou osobou. To a moje zvyšující se náklady na filozofickou litreraturu mi dodaly odvahu k revolučnímu činu. Zašel jsem za vedoucím provozu Pánkem, probojoval se přes sekretářku a neohroženě přistoupil k vedoucímu. Ten stál zády ke dveřím skloněn nad svým pracovním stolem, kde si něco počítal. Měl ostatně takový zvyk, i když mluvil s podřízenými sklánět se hluboce nad svým stolem, opíraje se o něj rozpřaženýma rukama a civě do neidentifikovatelného bodu na jeho povrchu. Po chvíli jsem se dočkal.

"Co chtete, Oršulíku?!" vyhrknul na mě ne moc přátelsky. Já počkal, až se uklidní moje snadno zranitelné ego a vypálil jsem důrazně, bez varování a zdůvodňování, tak říkaje po hornicku: "Pane vedoucí, žádám o zvýšení prémií na 80%!" To byl poměrně infarktový požadavek v době, kdy se prémie pohybovali kolem směšných 5%. Pánek dobrých 30 vteřin provrtával pohledem svůj pracovní stůl a pak, aniž by na mě jen pohlédl řekl klidně:

"Nemohu vám dát 80, dám vám 35."

Otočil jsem se na podpatku a beze slova odešel. Věc byla vyřízená.

Po nějaké době jsem šel po dlouhé chodbě mezi skladem a kancelářemi a z jedněch dveří vyšla inženýrka Třeštíková. Byla to pohledná a navíc chytrá, rozhleděná žena a ráda šla vždy rovnou k věci. Jak jsme šli chvíli na chodbě vedle sebe, nevydržela to, mrkla na mě šibalsky očkem a zeptala se:

"Kolego, neprozradil byste mi, za co máte tak vysoké prémie?"

Mrknul jsem na ni stejně šibalsky, ukázal prstem výmluvně ke stropu a odpověděl:

"Je to informace jenom pro vás, paní inženýrko..," ztišil jsem hlas a pokračoval skoro šeptem: "já tu mám protekci!"

 

20 roků jsem ve vodárně vydržel a ještě i pak jsem tam občas zašel a pomáhal jim řešit různé zádrhely.

Dočkal jsem se i časů, kdy tam bylo vše řízeno počítačem, i časů, kdy již nikdo nemusel tahat materiál v pytlech (a bez rampy!), ale kdy se chemikálie plnily do velkého zásobníku pod tlakem (pneumaticky) samy.

"Panečku, to byla věc!"

 

Vídal jsem na vodárně za své éry srny i zajíce, bažanty i veverky, myslivce i pytláky. Naučil jsem se tam mít rád přírodu a můj filozofický rozhled se díky knihám, které jsem při práci louskal, rozšířil. Někdo si tam během práce pěstoval brambory, jiný rajčata a někdo vyřezával. Já četl a vzdělával se. A občas šel načerpat energii ven - do přírody. Dnešní mládež, která sedí stále nad mobilem nebo počítačem, nechápu. Kniha je přeci jenom kniha.

 Zaznamenal:

Darius Nosreti

Poslední články autora

Darius Nosreti

Darius Nosreti

Píši o všem kromě hitparád populární hudby, nových aut a fotbalu. (Více témat viz u mne na Facebooku.)

Hledač pravdy, obdivovatel přírody, zajatec krásy a vzpružovatel pokleslé demokracie

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora