Fenomén dokonalých dvojníků

úterý 18. listopad 2014 14:12

Reinkarnace možná není jen lineární proces. Díky existenci osobnostních vzorových struktur v hyperprostoru morfické rezonance může být jedna duše inkarnována i současně skrze tělesné formy desítek či dokonce stovek jedinců.

Pojem „fenomén dvojníků“ zahrnuje více různých jevů

 

  1. Astrální dvojník (fantom, nefyzický dvojník, efekt bilokace, astrální projekce, astrální cestování)

Tzv. tělo duše se částečně nebo (zejména po smrti) zcela oddělí od našeho těla a koná pod vlivem našeho podvědomí, supervědomí, duše, paralelního „já“ či cizího „já“. Nejčastěji se objevuje před naší smrtí, takže může plnit roli ducha varujícího před naší smrtí. Zdá se, že v případě úmrtí těla se tělo duše (astrální tělo) osamostatňuje a je schopné putovat i proti toku času. Jinou možností (méně pravděpodobnou, resp. méně častou) je, že dvojníka vytvoří žijící jedinec (resp. jeho podvědomí či supervědomí) v předtuše blížící se smrti. Také astrálmí dvojník opouští fyzický svět, většinou zde setrvává po smrtu fyzického těla dva až tři dny. Jasnovidcům se může zjevit něčí duše i přímo, tedy bez astrálního těla.

  1. Paralelní existence

Teoreticky může vzniknout např. poruchou časoprostoru. Takto vzniklý dvojník je zcela identický se svým originálem a buď zanikne s ukončením poruchy nebo jeho život pokračuje v paralelním prostoru/světě. Teoreticky může takový dvojník přejít z paralelní existence do naší přítomné existence, kde se pak pravdpoobně nutně (díky zákonu jednoty fyzického, duševního, duchovního a osudového) stává tzv. ovoidem (dokonalým dvojníkem - viz níže), podobně, jako je tomu u jednovaječných dvojčat.

  1. Ovoid (dokonalý, identický, duchovní, morfogenetický dvojník)

S dokonalým dvojníkem se setkáváme nejčastěji u jednovaječných dvojčat. Existuje však řada pozorování, že jev může vzniknout i mimo dokonalou genetickou příbuznost.

  1. Duševní porucha (zdánlivý dvojník)

  2. Podobnost daná genetickou příbuzností

  3. Prostá podobnost

  4. Inkarnační dvojník. Je možné, že inkarnační dvojník je jen připadem ovoidů, kteří nikdy nebyli současníky. Protože však zatím nelze dokázat, že všechny inkarnace téže duše jsou ovoidy, protože existují pozorování, kdy údajně reinkarnovaná duše vstupuje do těla zcela odlišného a protože by takový výklad byl i v rozporu s představou o postupném vývoji lidské duše k dokonalejším formám, ponechávám tuto možnost zatím otevřenou. V každém případě ale v některých případech, kdy existují určité důkazy o tom, že je někdo něčí reainkarnací, pozorujeme podobnost fyzickou i psychickou, někdy i na hranici dvojnictví.

 

V tomto článku se chci věnovat dokonalým dvojníkům – ovoidům, a to právě těm nepříbuzným. Jde o extrémně řídký úkaz, kdy někdo tvrdí, že potkal někoho, kdo je jiné osobě fyzicky i psychicky tak podobný, že můžeme hovořit o identitě. Tato identita se však zjevně netýká jen těla a psychiky, co by ještě bylo možné nějak „normálně“ vysvětlit, ale i duše. Je třeba říci, že jde o tak výraznou shodu, že většina pozorovatelů rychle pochopí, že jde o případ, který se výrazně liší od prosté (byť velmi výrazné) podobnosti.

A) Jde prostě o duševní dotyk téže duše a svědci tento moment většinou v tomto duchu svými slovy interpretují.

B) Dalším charakteristickým příznakem je shoda zájmů a způsobů jednání a myšlení.

C) Třetím poznávacím znamením je jev dobře známý u jednovaječných dvojčat, tzv. osudová synchronicita. Ovoidům se prostě, a to často i bez jejich vědomého přičinění, dějí stejné věci: Rodí se nebo umírají ve stejný den, jejich partneři a děti mají stejná jména, vykonávají podobné zaměstnání, trpí nejen na podobné nemoci, ale i na podobné úrazy nebo se jim různé nehody dějí dokonce ve stejný den atd.

D) Mysl ovoidů (jak jsme to poznali u jednovaječných dvojčat) vykazuje výrazné dispozice pro vzájemnou telepatii.

 

Existenci nepříbuzných dokonalých dvojníků považuji v podstatě za dokázanou řadou nezávislých svědectví. Ostatně ani řada záhad doprovázející existenci jednovaječných dvojčat (které jsou neznámějším případem ovoidálního zrození – duchovního dvojnictví) nikoho nevede k tomu, že by prostou existenci jednovaječných dvojčat někdo popíral. To, že existenci nějakého faktu můžeme vědecky doložit však příliš nepomáhá naší snaze porozumět všem souvislostem.

 

Zároveň s přesvědčením, že i nepříbuzní ovoidé existují, předpokládám, že blizší poznání jevu a rozšíření těchto informací  může mít závažné důsledky na různých úrovních inndividuální a společenské existence a přináší celou třídu nových potenciálních morálních dilemat. Dokonalé dvojnictví například představuje možnost znovunalezení zemřelé blízké osoby. Současně si každý může být zase o něco jistější, že fyzickou smrtí jeho duše ani duše jeho blízkých nekončí. Objev existence ovoidů znamená další krok k vítězství nad představou absolutní smrti lidské bytosti. Zároveň se však poněkud změní pohled na formu existence lidské duše.

Ve skutečnosti je, pravda, nalezení něčího ovoida velmi obtížné, a navíc se může snaha o jeho zapojení do druhé rodiny ukázat jako vážný morální prohřešek. Osobně jsem se v České republice dozvěděl o náhodném nalezení jen několika párů ovoidů, přičemž vazba mezi nimi, resp. jejich okolím, nikdy nepokračovala a ani v jednom případě se přímo nesetkali. V jednom z těchto případů byl dvojník v zahraničí.

 

Dalším důsledkem potvrzení hypotézy dokonalých nepříbuzných dvojníků je možnost inkarnace (či „jen“ přesné typoloogické inkarnace - morfogenetické inkarnace?) významných historických postav.

Ovoidem pravděpodobně je (s přihlédnutím k některým detailům ze života – např. shodě jména a s příjmení manželek obou mužů) i současný dvojník W. Shakespeara.

http://www.free1.cz/neuveritelna-podoba-celebrity-a-jejich-dvojnici-z-historie/

 

V každém případě je lidstvo existencí jednovaječných dvojčat a další typů ovoidů nuceno přeformuloval definici lidské individuality (pokud nějaká ucelená definice dnes vůbec existuje).

 

Dialektika přírody téměř nepřipouští pojem absolutní individuality. Prostě i individualita, a to i její nejméně materiální, nejduchovnější složka (duše) podléhá obecnému dialektickému zákonu jednoty absolutního a relativního.

Takže i lidská duše v jistém pohledu vypadá jako věčná, zcela vydělená (nespojitá, ohraničená), zcela integrální, zcela jednotná a vůbec absolutní a v jiném jako relativně pomíjivá, fuzzy (spojitá, nepevně ohraničená, prolínající se -např. s božským základem, s materiálními danostmi aj), s relativně narušenou integritou a jednotou, a vůbec jako relativní.

 

S tímto obecným východiskem se při dostatečném teoretickém nadhledu shodují jinak rozporná tvrzení prakticky všech duchovně-filozofických soustav. Je běžné, že jeden mystik téhož učení prohlásí, že duše je absolutní a věčná, a druhý, že individualita je v jistém pohledu jen uzlem na provaze, který se smrtí rozváže. Provaz = vibrační hladina - zůstává, ale mnohé rysy individuality jsou rozvázány, rozpuštěny. Není třeba se pozastavovat nad těmito zdánlivě nesjednotitelnými rozpory, dialektika je nejen připouští, ale poučuje nás, že jinak tomu ani být nemůže. Smrt je a není, individualita (a to v řadě aspektů) pomíjí i trvá. Lidské duše se při pohledu v naší pozemské rovině zdají být zcel individuálními, ale při pohledu z vícerozměrného prostoru mohou být mnohé z nich vždy jen jen průmětem jediné formy.

 

Z této skutečnosti není třeba dělat jádro sporu mezi různými naukami, protože každá nauka směřuje zákonitě k poznání dialektického sjednocení nastíněných rozporů.

 

Je jasné, že za těchto okolností musí i zákon karmy fungovat poněkud složitěji než jen jako nějaký osobní účet hříchů, resp. v jistém pohledu jsou hříchy absolutní a zatěžují osobní účet, v jiném dokonale odpovídají vibrační (osudové) úrovni zrození, a to svými příčinami i následky,které jsou v dané úrovni jakoby statisticky rozptýleny, a to je i další rozměr možného odpuštění.

 

Jde tu i o částečné převrácení principu kauzality; vektor osudu jakoby šel nejen od příčiny k následkům, ale jako bychom si již v okamžiku splynutí těla a duše vybírali předem určité „úspěchy“ a „tresty“, jakoby nás budoucí osud přitahoval s podobnou silou, jako nás ženou včerejší příčiny. I toho si ostatně řada mystiků všimla a tu je často i vysvětlení, proč některá osudová určení lze tak obtížně překonat (jako např. datum smrti).

 

Na základě hrubého odhadu je pravděpodobné, že od úmrtí Ježíše Krista na Zemi existovalo minimálně 100-400 jeho dokonalých dvojníků. Myslím, že to svědčí o určité malověrnosti a stádnosti křesťanů, resp. o určitém zakrnění či degeneraci křesťanského mystického poznání a křesťanské věrouky, že ani jednoho z Kristových dvojníků (ani jednu z jeho inkarnací) křesťané neidentifikovali nebo v případě jeho identifikace v něj neuvěřili.

 

Současně je ovšem potvrzení hypotézy existence ovoidů výrazným argumentem proti božské podstatě Krista. Pokud se Kristus s Bohem identifikoval nebo nějaké božské vlastnosti získal, nebylo mu to dáno od narození. V opačném případě by Matka Příroda vyráběla božské bytosti jako na běžícím pásu a bylo by pravděpodobné, že i jiné morfické formy lidské individuality (a jimi utvářemé duše) by byly na podobné nebo vyšší úrovni.

 

Je obtížné zatím spočítat, kolik dokonalých dvojníků dnes lidský jedinec na Zemi v průměru má. Zatím to odhaduji na 4. Toto číslo je nejspíš přímo úměrné velikosti lidské populace. Zda ale bylo potenciálních forem lidských duší na začátku existence lidstav stejně jako dnes, to je otázka. Spíš si myslím, že i tyto formy prodělaly určitý vývoj a rozkvět, který nejspíš není ani dnes ukončený. Bylo by také zvláštní, kdyby byly počty rozděleny rovnoměrně, nejspíš jde o tzv. normální rozdělení, takže někdo v daném čase nemusí mít žádného dokonalého dvojníka a jiný třeba 60. Pokud je dvojnictví vázáno na nějaké speciální vlastnosti těla, psychiky, astrálního těla nebo duše, tak může jít i o ještě pronikavější rozdíly.

 

Dokonalá vzdálená shoda (identita) lidské bytosti může teoreticky vzniknout

  1. Mimořádnou shodou náhod (což by se rovněž – zejména když nejde o ojedinělý případ - rovnalo zázraku)

  2. Podstata naší individuality spočívá v reálném vyšším časoprostoru (či paralelním prostoru), díky čemu její projekce do našeho 3-rozměrného pozemského vesmírku s jedním časem mohou být vícečetné. (Hyperprostor prvního řádu.)

  3. Podstata naší individuality spočívá v hyperprostoru otisků a vzorů formálního pole (akašická kronika, pozemská „infobanka“, zprostředkující prostor morfické rezonance). (Hyperprostor 2. řádu.)

  4. Jde o reálnou kombinaci hyperprostorů 1. a 2. řádu

  5. Hyperprostor je sice výhodný pro modelování hypotéz, ale nemusí být zcela reálný (pomocný, teoretický charakter). (Hyperprostor 1. nebo 6. řádu)

 Konec článku (některé příklady viz linky na související články)

 

 

Připojuji své starší diskusní příspěvky na téma  dvojčat

 

Na palubě letounu byla také sestra - dvojče pana Justina Tumuranga. ,Když jste dvojčata, tak cítíte skoro všechno stejně. Cítil jsem, že něco není v pořádku a bylo to čím dál tím horší. Teď už cítím jen bolest,´ řekl agentuře AP Tumuranga.“

Pád letadla v Indonézii 2007

 

Jednovaječná dvojčata a inkarnace dokonalých dvojníků

Dvojčata jsou silným důkazem existence formálního pole (pole morfické rezonance), jako i toho, že telepatie je založena na tomto základu. Propojení dvojčat je silnější než propojení např. mezi matkou a dítětem, a to právě z důvodu, že jednovaječná dvojčata představují téměř identické biorezonanční systémy a jejich obrazy/vzory v hyperprostoru formálního pole jsou téměř identické. Jinými slovy bychom mohli říci, že duše jednovaječných dvojčat je vytvořena z téže osobnostní úrovně, jde do jisté míry o tutéž duši, reinkarnaci téhož já do dvou časově se překrývajících subjektů. Teorii reinkarnace bude třeba zpřesnit v tom ohledu, že stovky minulých reinkarnací jednoho subjektu není třeba nutně považovat za reinkarnace nějakého absolutního „já“, ale spíše jde o různé variace téhož duchovně-osobnostního základu (z hyperprostoru formálního pole). Z chyb „bratrských“ inkarnací se můžeme poučit, je to skoro totéž, jako bychom tyto chyby učinili my (došlo k nim z téměř identických subjektivních dispozic), ale nemusíme je brát jako absolutně naše chyby. Tím by byla odstraněn jisty nedialektický charakter věčného, absolutního „já“, který vidíme v tradičním učení inkarnace, ale zároveň je zachováno narušení absolutní vlády smrti, protože společný základ „já“ – jeho vzor a (možná se i vyvíjející) otisk ve formálním poli zůstávají zachovány. Takže, jak říkáme my Marxisti/orientální filosofové: smrt je a není, naše já za života i po smrti také je a není. Tvrzení jogínů - zasvěcenců, že různá „já“ jsou jen uzlem na společném provaze tak dochází potvrzení v inovované teorii reinkarnace.

Takže naše „já“ je uzlem na tlustém provaze naší hlavní osobnostní úrovně (jako bychom si ze spektra možných osobnostních úrovní vybrali jeden přesný proužek, jednu přesnou frekvenci, jeden základní strukturní vzor). Protože je ale realita v hyperprostoru formálního pole utvářena komplexně, je naše „já“ zároveň menším uzlem na tenčím provaze rodičovské, rodinné, kmenové (aj.) příbuznosti, takže částečně, když umírá náš příbuzný, umíráme i my. Podobné zážitky mají i nositelé transplantovaných orgánů, kteří jsou takto spojeni s dárcem, když dárce umírá. Spojení je posíleno společným místem pobytu, společnými zájmy, nošením stejných biorezonátorů, ale i vzájemným přenášením složek energetického těla (jde vlastně o pomalejší, „pevnější“ části potenciálové složky formálního pole). Tak například, pokud léčitel silně energetizuje umírajícího pacienta nebo je s ním dokonce v úzkém (např. telepatickém) spojení, může se stát, že zemře zároveň s pacientem. Je jasné, že překrytí/přiblížení našich jemněhmotných těl může mít stejné rezonanční důsledky jako strukturní blízkost těl fyzických.

Je otázkou, kolik osob v daném okamžiku je utvořeno z jedné osobnostní úrovně formálního pole. Odhaduji, že v průměru jde o jednu až deset inkarnací. Nemohu ovšem vyloučit možnost, že existují tisíce úrovní ze kterých prakticky nikdy lidská bytost není stvořena. Nebo naopak, že máme stovky „dvojníků“, kteří jsou ale v běžném kontaktu natolik nepoznatelní, že je nemusíme odhalit, ani když je potkáme. Myslím, že zatím můžeme předpokládat, že z obvykle inkarnovaných osobnostních úrovní existuje v průměru současně (koexistuje) při 6 miliardách obyvatel Země nejvýše 9-ti dvojníků. Vypadá to, že osobnostních úrovní, které se alespoň občas realizují, je řádově téměř tolik jako lidí, resp. je toto číslo jen o jeden řád nižší. Několik setkání nejednovaječných dokonalých dvojníků již záhadologové zaznamenali, nejméně jednou v české republice. Podobně jako u jednovaječných dvojčat zaznamenáváme nejen podobnost fyzickou a psychickou, ale i osudovou. Protože podobné se v některých ohledech přitahuje a v některých vylučuje, může představovat setkání dokonalých dvojníků vážný zásah do života (osudu) a vyhledávání dvojníků může být z toho důvodu morálně pochybné. Může to být na jedné straně využito k překonání tragických životních událostí (dvojník dokáže dokonale nahradit např. zemřelého, svým způsobem je s ním identický), na druhé straně jde svým způsobem o zneužití. Úmrtím prvního z dvojníků je ovšem pro nějakého profesionálního hledače dvojníků obtížnější druhého najít, mnohem snazší je, pokud jej hledá partner nebo příbuzný, který zemřelého znal a navíc automaticky má osudovou přitažlivost i s jeho dvojníky.

Mnohem znazší než nalézt dokonalého dvojníka nějaké osoby je nalézt podobnou osobu shodného biologického, temperamentního a fyziognomického typu. Pravděpodobnost se pohybuje řádově mezi 1:1000 až 1:1000000, podle náročnosti zadání.

Proč je tolik osobnostních úrovní, není známo. Jediným vysvětlením, které mne napadá je, že se osobnostní vzory utvářely zároveň s utvářením prvních reálných osobností a že psychologická rozmanitost je hlavní příčinou složitosti těchto relativně nadčasových vzorů. Je dokonce možné, že v základu lidských osobností leží určité zvířecí typologie a např. u psů lidé často nalézají velmi individuální „osobnosti“, které značně připomínají konkrétní osobnosti lidské. Je jasné, že na principu morfické rezonance (a zásady přitahování/rezonování podobného) jsou minimálně některé lidské povahy propojeny úzce se zvířecími.

xxxx

Z hlediska teorie morfické rezonance existuje komplexní lidské imago (včetně duchovního rozměru člověka) jako morfický rezonanční vzor v hyperprostoru obrazů (odrazů) a vzorů formálního pole. Lze odvodit, že také lidská individualita existuje i na úrovni tohoto vzoru, že tedy lidské imago má určitý, konečný počet poddruhů, který je nižší než počet za dobu existence lidstva zrozených jedinců. Z toho vyplývá, že individuální imago může být historicky inkarnováno „v různých tělech“ a to dokonce i v jednom časovém okamžiku. Z toho vyplývá, že více aktuálně existujících jedinců může být nositelem totožné individuality. Takové případy byly skutečně pozorovány, nejčastěji u jednovaječných dvojčat. Bylo pozorováno, že totožná individualita se odráží i v tělesné a genetické podobnosti a dokonce i v podobnosti osudové. Důsledkem této teorie je, že také Ježíš může být aktuálně přítomen, a to dokonce s vysokou pravděpodobností i ve větším počtu jedinců. Výskyt aktuálních inkarnací jednoho individuálního imaga odhaduji řádově na jednotky až stovky, co ale neznamená, že by každé imago muselo být aktuálně inkarnované. Je tedy možné nalézt nejen dokonalé dvojníky žijících či zemřelých osob, ale i dvojníky vysokých duchovních bytostí včetně Krista, samozřejmě v různých fázích duchovního vývoje. Definitivní potvrzení této hypotézy na jedné straně relativizuje následky smrti, na druhé straně v sobě nese nejasné morální důsledky vědomého křížení osudových cest dokonalých dvojníků a osob z jejich okolí. Hledání dokonalého dvojníka (mimo případy jednovaječných dvojčat) je však nepochybně velmi náročné a ani po řadě let nemusí vést k úspěchu.

 

Darius Nosreti

Související články


marekTakovým kravinám16:5218.11.2014 16:52:27
voborakrasny priklad pseudovedeckeho15:1918.11.2014 15:19:04

Počet příspěvků: 2, poslední 18.11.2014 16:52:27 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Darius Nosreti

Darius Nosreti

Píši o všem kromě hitparád populární hudby, nových aut a fotbalu. (Více témat viz u mne na Facebooku.)

Hledač pravdy, obdivovatel přírody, zajatec krásy a vzpružovatel pokleslé demokracie

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy