Uspěje psychologie v "romské otázce"?

neděle 22. leden 2012 12:20

Stručná recenze/rešerše nové knihy Kláry A. Samkové

Řeknu upřimně, že si neumím představit, že bych se dnes narodil jako Rom. Myslím, že dnešní psychosociální tlak xenofobního okolí by na mne měl dost devastační účinek, a to tím větší, čím bych byl vnímavější, citlivější, chytřejší a vzdělanější. Sám jsem se narodil ve smíšeném manželství Češky a Íránce a těžce jsem  nesl atributy své jinakosti, i když možná více dík vlastní přecitlivělosti než nějaké šikaně a přílišným xenofobním projevům okolí.  A to jsem měl světlou pleť, nepříliš tmavé vlasy a dostatečně "evropské" vzezření, takže zdrojem mých subjektivních i objektivních potíží bylo převážně mé jméno a moje vlastní malá schopnost zapadnout do kolektivu. Nepatřili jsme ovšem k nejchudším rodinám, i když za tehdy panujícího socialismu spíš proto, že skromně žila drtivá většina národa. Také jsem naštěstí netrpěl pocitem, že by mi chyběly značkové oděvy, kvalitní magnetofony, fotoaparáty, motorky či špičkové sportovní vybavení. Byl jsem už jako dítě skromný a hlavně v té době většina lidí tyto různé symboly sociálního statusu ještě tak "nežrala". (Brácha se svou láskou k motorkám to měl trochu horší.) Dnes, v době, kdy na těchto věcech obecně záleží mnohem víc nejen z prestižních důvodů, ale i proto, že např. počítače, audiovizuální technika a další výdobytky vkusu a techniky se stávají stále častěji nezbytnými prostředky obživy a běžného života a životního stylu, by na nás asi prostý život v tehdejším stylu negativní důsledky měl. Za mého dětství sice byla česká společnost stejně xenofobní jako dnes, ale s Romy na straně jedné nebylo tolik problémů jako dnes a také, na straně druhé latentní i zjevní rasisté a xenofobové nebyli tak  propojeni (či dokonce organizováni) a neměli k dispozici tolik mediálně-mocenských prostředků jako dnes, takže vcelku strach z Romů a nenávist vůči nim byly na nižší úrovni, takže i psychika Romů nebyla potenciálně vystavena takovému tlaku jako dnes. Takže být tmavým, chudým Romem s romsky znějícím jménem a  nevzdělanými rodiči dnes vidím skutečně skoro na zastřelení se a obdivuji všechny romské optimisty, kteří negativnímu pohledu na svět z různých důvodů unikli.


Za této situace chápu knihu Kláry Samkové "Romská otázka" pojednávající především o "Psychologických důvodech sociálního vyloučení Romů" (jak zní podtitul) za velmi užitečnou, a to jak při léčbě sociálně- a psycho-patologických jevů, tak při jejich prevenci.


Protože nám psychologická analýza umožňuje dívat se lépe na problém i romskýma očima, může kniha přispět zejména ke zvýšení tolerance k romskému etniku a vcítění se do jeho problémů.  Kniha tak může účinně snížit informační šumy a následne konflikty z neporozumění. Samozřejmě kniha umožňuje i samotným Romům lépe nazřít a pochopit sebe samé a tím si moci udělat jasno i o svém dalším směřování včetně míry své společenské angažovanosti, kterou by i majorita velmi uvítala.


"Romskou otázkou" v jejím psychologickém kontextu se autorka dle slov úvodu Cyrila Höschla "dostává do závěrečné polohy ve své snaze o uchopení tématu a porozumění romské problematice vůbec, v ČR zváště. Ideovou kostru práce tvoří publikace známého amerického profesora psychiatrie Irvina D. Yaloma ,Existenciální psychoterapie´, v níž se autor zabývá čtyřmi velkými tématy života. ,Romská otázka´ Yalomova odborného a metodologického vedení využívá a v definovaných okruzích je osobitým způsobem vztahuje k životním pocitům české a slovenské romské komunity."


Nemůžeme autorce vyčítat přílišnou psychologizaci tématu, když je psychologická analýza jejím záměrem, a masová psychoterapie etnika dokonce součástí hypotézy (resp. jejím klíčovým důsledkem) a podstatou navrhovaného řešení,  a to i když víme, že podle tradičního chápání se jádro problému nachází spíš v oblasti psycho-sociální a sociální než jen psychologické. Na druhé straně ale sociálně-psychologické studie romské situace se v posledních desetiletích točí -  i s většinou neúspěšnými pokusy o uplatnění vědeckých poznatků v praxi - v jakémsi bludném kruhu, a je možné, že nám psychologický ponor pomůže odhalit nějaké podstatné zákonitosti a tedy i chyby, kterých jsme se zatím dopouštěli. Nakonec autorka se ani sociálním otázkám nevyhýbá  a ani vyhýbat nemůže, jestliže je to právě sociální sféra, která často lidskou psychologii formuje,  a naopak - psychika člověka se nutně projevuje ve světě sociálních vztahů a působí na něj. A speciálně v "romské otázce" se vyhnout sociálnímu aspektu (zejména v uzším smyslu pojmu)ani není možné, protože je to zejména špatná sociální situace, která tahá za nohu většinu našich Romů a překáží i ve všech projektech usilujících o zlepšení romské situace v jejím libovolném aspektu.


Díky autorce si uvědomujeme, že třebaže nová a klíčová řešení leží spíš na pomezí tradičních specializovaných věd, bez jejich zvládnutí a dotažení potřebných klíčových výzkumů a analýz, včetně těch psychologických, nebude kvalitní interdisciplinární výzkum možný a naše řešení nebudou komplexní a systémová.
Člověk, který se delší čas zabývá psychologií nebo romskou tématikou, má časem pocit, že i bez dalšího poctivého (a v podstatě nikdy nekončícího!) zkoumání a vůbec poznávání reálného světa a bez dalšího studia už ví o těchto tématech skoro všechno, a co neví, to si pomocí známých zákonitostí a starších poznatků domyslí. Ale Fedor Gál trefně knihu Kláry Samkové komentoval: "Vyvrátila mé přesvědčení, že o tomto tématu leccos vím. Napsal jsem jí obratem, že před ní dávám klobouk dolů." Protože romské téma, stejně jako věda psychologie, jsou stejně nevyčerpatelné jako člověk sám, a jejich pravá hloubka je závratná.


Pokusím se udělat aspoň stručnou rešerši vybraných otázek jednotlivých kapitol:
- V úvodní kapitole je řešena zajímavá a nesnadná otázka homogenity a sociální diverzifikace Romů u nás i ve světě a čtenář zjišťuje spolu s autorkou, že je obtížné zkoumat předmět tak těžce uchopitelný, jako je romské etnikum
- V kapitole "pohled existenciální psychoanalýzy"  zkoumáme sdílený mentální prostor Romů z hlediska předvídatelných jungovských archetypů a základních (úhelných) existenciálních úzkostí (podle Yaloma): Strachu ze smrti, strachu ze svobody, strachu z osamělosti a strachu ze ztráty smyslu života.
- Ve třetí kapitole zkoumáme romskou komunitu prizmatem"Základních psychologických potřeb" člověka, kterými zde jsou (podle Maslowa): Bezpečí, náležet někam, identifikace, láska, úcta a prestiž. Tuto kapitolu bych doplnil větším množstvím příkladů úspěšných romských komunit, kast, řemeslných klanů apod., a to nejen na ilustraci blahodárného sepětí kvalitního zázemí (naplňujícího i psychologické potřeby) a lidské psychiky, ale i pro upevnění povědomí Romů o širokých možnostech svého uplatnění, z hlediska vrozených dispozic, vyzkoušených ekonomicko-sociálních modelů a stabilních tradic.
- Čtvrtá kapitola má název, který by při detailním zpracování tématu vyžadoval plochu mnoha stovek či spíše tisíců stran:  "Psychické trauma a jeho terapie", ale v podstatě (a vcelku prakticky) kapitola  tématiku redukuje na vyjasnění rámcových souvislostí boje se stresem,  psychickým traumatem a posttraumatickou stresovou poruchou. Osobně bych kapitolu rozšířil minimálně o analýzu výchovných chyb, které u romských dětí vedou nejčastěji k určité psychické zátěži a základům osobnostního profilu, který může v pozdějším věku vést k společenskému selhání: Mám na mysli zejména nedostatky v komunikaci (zejména ty, které vedou k citové deprivaci, jako je nedostatek povzbuzení i haptické komunikace), výchovu bitím a křikem, negativní důsledky výskytu alkoholismu, drogové závislosti, duševní choroby, incestu a pohlavního zneužívání  v rodině na vývoj dětí a mládeže a celkový vliv prostředí romské rodiny, ve kterém dochází často jen k rozvoji (navíc jen poněkud jednostranné) sociální inteligence - na úkor inteligence emocionální a racionální. Autorka mi mluví z duše, když hovoří o psychických následcích současné společenské situace Romů a aktuálních i historických traumatizujících situací: ,Za této situace je do značné míry hodno obdivu, že v romské komunitě existuje ještě někdo schopný myslet ,normálně´ a důsledkům prožitých traumat se vyhnout, případně je psychicky zpracovat."
- V závěrečné kapitole autorka zobecňuje svou vizi podstatného problému Romů - "primární příčiny vyloučení" (tedy příčiny "od sociálního postavení odlišné"), kterou je po tisíce let se opakující (a skrze své psychické, sociální a politické důsledky se samoreprodukující ) schéma traumatického života, a zamýšlí se nad "cílenou psychoterapií Romů" (tedy celého etnika na našem území), která by mohla vyřešit podstatu problému celého národa.


Jedna otázka čertíka - našeptávače: Nebude ale definitivní "vyléčení" všech příčin vyloučení i koncem Romů, kteří pak "bezproblémově" splynou s obyvatelstvem? Nebyli Bohémové, naši typičtí předchůdci, kdysi také "jen" bohémskými kočovnými pastevci, sběrači a pábiteli? A kde je jim konec?


Kapitola, která mi v knize chyběla, by se mohla jmenovat - Příroda a zemědělská produkce jako faktory psychického zdraví. Může být vůbec psychicky zdráv člověk, který přestává žít tváří v tvář přírodě, který žije v rozporu s programem, který mu do genů jako původně živočišnému druhu, vložila Matka Příroda,  a jehož dobami ledovými i "civilizací" poničená příroda již nemá schopnost uživit a ochránit? Je pro romské etnikum přínosem přesun od kultury sběračů, řemeslníků, výrobců dřevěného uhlí, hudebníků, lovců a chovatelů ovcí a koní ke kultuře zemědělské produkce? (V poslední době na Slovensku probíhají zatím úspešně projekty s pěstováním česneku a okurek - nakladaček v sociálně silně postižených oblastech.) Ale může být základem trvalého řešení psychosociální situace Romů takové (dnešní) využívání půdy, které není trvale udržitelné a vede k jejímu vyčerpání? Není třeba kulturní přesun Romů doplnit i přesunem k novým technologiím a plodinám? A bylo by možné vytvořit například "jedlý les" jako důležitý stabilizující faktor té části romského etnika, které by vyhovovalo zachovat si kulturu lovců a sběračů?


Autorka mne příjemně překvapila nejen profesionálností zpracování tématu a šířkou záběru, ale i schopností  přinášet návrhy k řešení (co např. u sociologů vídáme velmi zřídka)  a otevřít se všem perspektivním ideovým směrům a teoriím včetně např. (mezi akademiky značně kontroverzní) teorie morfické rezonance Ruperta Sheldraka, která každému etniku umožňuje modelovat hypotetický společný informační hyperprostor, který představuje i psychologicky a psychosociálně relativně trvalý a nosný zdroj stability - další rozměr či celý prostor pro vysvětlení etnické  integrovanosti i jedinců a komunit zdánlivě izolovaných. Dnešní věda stále méně trpí předsudky k novým teoriím a chápe, že nová teorie může přinést reálný společenský užitek i když její platnost nemusí být exaktně prokazatelná v celém rozsahu tradičního chápání vědecké teorie, tím spíš, pokud jde o vědy společenské.  A Klára Samková to pochopila také.

Darius Nosreti

Související články


Poslední články autora

DEMENTPsychologie???!!!!!!23:1412.2.2012 23:14:22
Tuplovaný IDIOTRešerše??? Čili REKAPITULACE????00:036.2.2012 0:03:53
EdaSakra dlouhá rešerše !16:1922.1.2012 16:19:00

Počet příspěvků: 3, poslední 12.2.2012 23:14:22 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Darius Nosreti

Darius Nosreti

Píši o všem kromě hitparád populární hudby, nových aut a fotbalu. (Více témat viz u mne na Facebooku.)

Hledač pravdy, obdivovatel přírody, zajatec krásy a vzpružovatel pokleslé demokracie

REPUTACE AUTORA:
6,51

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy