Jak jsme si mysleli, že honíme dealery (a oni z nás měli srandu)

neděle 20. červen 2010 07:35

Jedna drogová kauza z Mariánských hor, kterou redaktor Blesku trochu zamotal.

Začalo to pro mne už před dvěma roky, tuším ještě v zimě. Zjistil jsem, že jeden mladý Rom (budeme mu říkat třeba Česílko), který si v naší čtvrti občas přivydělával příležitostnými brigádami (shrnování sněhu, zametání chodníku, řezání dřeva apod.), fetuje, přesně řečeno, je drogově závislý na tvrdé droze – heroinu. Což je tragédie, protože šlo o jinak zdravého, vcelku seriózního, inteligentního a sympatického chlapce (dnes už mladého muže), který měl slušné vychování a na kterého byl do té doby docela spoleh.

Jeho maminka jej měla docela mladá (a přiměřeně nezkušená a sebestředná) a tak rodinná rada rozhodla, že maminku ušetří zátěže mateřství (když matka stejně o výchovu nejevila zájem) a dítě vychová dědeček s babičkou. Ti se o Česílka dobře starali, podstrojovali mu, ale Česílkovi nejspíš brzy došlo, že maminka je maminka a začalo mu vrtat hlavou, proč jej nechce. Nějaký intelektuál nedávno v televizi řekl, že většina projevů vandalství a kriminality mladistvých je ve své podstatě snahou nemilovaných na sebe upozornit. Nemilovaných z dětských domovů, nemilovaných z rodin kariéristů a workoholiků, nemilovaných z rodin duševně nemocných a nezralých rodičů (atd.), kteří neumí dát svým dětem to pro výchovu nejdůležitější - bezmeznou a nepřetržitou lásku. Česílko si také víc než jeho kamarádi potřeboval najít teplo přátelství v nějaké partě, víc než jiní na sebe potřeboval upozornit, víc než jiní si různými frajeřinami potřeboval potvrdit svoje „já“. Tak nějak si také asi začal s drogami.

Jeho závislost  mne hned z kraje přivedla k předsevzetí, že mu už práci dávat nebudu, nicméně čas od času se mu přeci jen podařilo mne ukecat. Je to takový typ, že jej vyhodíte dveřmi a přileze oknem a který by dokázal svými řečmi vymámit z jalové krávy tele. V tomto umění jsou ostatně děti, které spoluvychovávala ulice,tedy zejména romské,  podstatně zdatnější než většina bezproblémových dětí – mazánků svých maminek.

Pro úplnost je třeba dodat, že Česílko si hrozně rád vymýšlí, a to zejména, když má nějaký finanční motiv. Občas si vymýšlí i bez motivu, jen tak, pro radost z vymýšlení. Rád mi třeba líčíval, jaký je dobrý řidič a závodník a jak kolikrát dokáže převézt i policajty, když jim ujede; rychle například zaparkuje před domem a vleze si na zadní sedadlo a když policisté dorazí, tváří se, že čeká na řidiče - svého strýce, který šel něco vyřídit. To ještě nefetoval a to jsem mu ještě občas něco věřil. To s těmi auty jsem mu věřil tak na 50%. Ale nebyla to pravda, neuměl ani nastartovat. Některé jeho historky se daly docela poslouchat, znal něco zajímavého skoro o každém z naší čtvrti a vyprávěl živě, s náznakého ostravského žargonu. Ale to už je dávno. Dnes už jen žebrá o peníze na drogu a zajímavého neříká nic.

Nicméně jednou se vytasil s historkou, že se v Ostravě ufetovali k smrti tři mladí lidé a že má strach. Po menším „výslechu“ jsem si řekl, že by na tom mohlo něco být a zeptal jsem se jej, zda si myslí, že bere drogu ze stejného zdroje jako zemřelí. Řekl, že si myslí, že ano, že je to skoro jisté. Jako člověk veřejně aktivní jsem se rozhodl poněkud partyzánsky pokusit se zajistit vzorek drogy pro analýzu, zda tam není nějaký zádrhel, například, zda droga není příliš čistá nebo naopak něčím podstatně kontaminovaná. Česílko mi drogu beze všeho slíbil, ale, co jsem mohl tušit, většinu z tablety cestou ke mně „upiloval“ a ke mně dorazilo už množství skoro mikroskopické. Protože mi ale policajti avizovaná úmrtí nepotvrdili a ani o vzorek neměli zájem (analýzy jsou drahé a bylo by s tím moc papírování), na Česílka i různá svá podezření spojená s jeho historkou jsem na čas zapomněl. A minivzorek skončil v kontejneru před policejní budovou.

Uplynula delší doba a Česílko stál zase pod oknem. A žadonil a žadonil, zda bych mu nedal nějakou práci. Nic jsem nepotřeboval, ale rozhodl jsem se nakonec, že ho nechám přeházet na zahradě kompost. Přinejmenším mu to (kompostu) neublíží. Jenže jsem zjistil, že je Česílko nějaký vyřízený. Nemohl ani zvednout lopatu. Protože to býval typ spíš atletický, kroutil jsem nad tím hlavou a přičítal to následkům fetování. Jenže Česílko mne vyvedl z omylu a ukázal mi ukrutnou bouli na hlavě a paže černé nad lokty od zbití. K tomu přidal nějakou historku, ale té jsem v tu chvíli nevěnoval pozornost. Bez toho byla vymyšlená. (Podle všeho pravdivější verze byla ta, kterou jsem se později dozvěděl od jeho bratrance a rodičů, že jej při jednom zadržení zbili policisté.) Faktem bylo, že byl dokonale práceneschopný a že bude nejméně týden trvat, než se z toho dostane. Když jsme tam tak rozpačitě stáli, navrhl náhle sám od sebe, že jestli mám ještě zájem, přivede mne (samozřejmě za peníze na drogu) k místu, kde se drogy prodávají. Mne to už tehdy zvlášť nezajímalo, ale když mi to tak vehementně nabízel, dal jsem mu nějaké peníze předem (chyba lávky!) a šel „nenápadně“ pár kroků za ním směrem k hulváckému kopci. Milý Česílko ale u zastávky zrychlil, skočil do tramvaje a byl pryč. „To jsem se zase nechal dobře vypéct!,“ nadával jsem si.

Nicméně, když už jsem byl „v terénu“, nelenil jsem a zahájil jsem pátrání na vlastní pěst. A na inkriminované místo jsem se během jedné hodiny doptal. Na dostřel mého objektivu se ocitla úctyhodná vila ostře růžové barvy obehnaná vysokou zdí polepenou shora střepy velikosti žraločích tesáků. Nafotit feťáky už nebylo tak těžké, výstižnými slovy redaktora TV Nova se tam drogy prodávaly jako housky na krámě. Jak jsem později zjistil, lidé v okolí to místo dobře znali. Dokonce i pejskaři a návštěvníci ze vzdálenějších částí Ostravy si stále častěji všímali, že tu něco nehraje. A místní dosvědčili, že jde o důležité centrum distribuce drog v našem městě nebo dokonce celém kraji. Že ve vile úřaduje „Číňan“ se dvěma svými oblíbenými feťačkami – dealerkami. Dokonce o „Číňanovi“ kolovaly různé historky, například, jak vytáhl kvér, když se před vilou jeden závislý příliš vehementně dožadoval drogy. Nebo jak sjezdil prodavačku v blízkých potravinách, která si mu dovolila prodat prošlé zboží. Pro výrazy prý nechodil daleko. Z Čínana se ovšem nakonec vyklubal Vietnamec a z jedné dealerky dokonce nejméně dva roky hledaná osoba.

Informace jsem i s fotkami předal redaktoru Blesku a policistům a při tom mi došlo, že policisté už na případu pracují (v té době možná už celých 6 měsíců – od dubna 2009) a že fotek zřejmě už mají víc než potřebují. Takže tím pro mne kauza skončila, nechtěl jsem se tam už motat, abych to náhodou policistům nepokazil. Zjistil jsem také, že už na vilu kolembydlící policii opakovaně upozorňovali, ale že drogy se kolem vilky vesele prodávají dál, jako by se nechumelilo, jakoby si dealeři dělali z lidí i policie dobrý den. Hodně jsem se divil, když jsem zjistil, že dealerům bylo zřejmě úplně jedno, že je někdo fotí, dokonce i to, že se o ně zajímá Blesk nebo policie nebo že na ně občané žalují. Různými kanály se evidentně vždy vše dozvěděli, ale na jejich obchody to nemělo nejmenší vliv. Když jsem se například nějakého feťáka na něco ohledně vily zeptal, odpověděl mi, někdy podle pravdy a někdy ne, ale vždy hned druhý den běžel a u vily vše vyzvonil. Ale dealerům to bylo šumafuk. Naivně jsem si myslel, že po mém focení a první - „utajené“ návštěvě Blesku se ve vile už nic špatného dál dít nebude; jak jsem se ale teď dozvěděl z médií – a jak mi tvrdil i Česílko, kterému jsem ovšem v té době už nevěřil ani slovo - vše prý běželo beze změny dál. Kde bral Vietnamec tu jistotu? Rozhodl se riskovat, co nejdéle to půjde, nebo platil policajtům i novinářům? V každém případě se mu jeho taktika (aspoň finančně) určitě dlouho vyplatila. Zatčen byl až 14 měsíců od začátku sledování.

A někde tady by mohl být konec...

Protože ale v případu mi ještě mnohé není jasné, připojuji ještě svůj poněkud nespokojený dopis s komentářem k článku v Blesku:

 

„Vážený pane šéfredaktore! Redaktor Blesku, pan Č. píše, že policisté v ostravské růžové vile zajistili 7 kg heroinu, 1 kg pervitinu a marihuanu. Ale TV Nova uvádí, že za celou dobu sledování - tedy od dubna minulého roku - prošlo vilou 8 kg heroinu a 1 kg pervitinu. Tedy to vypadá, že se pan redaktor seknul a ve vile bylo aktuálně nalezeno „jen“ těch cca 130 "psaníček" s minimálním množstvím drogy v jednom psaníčku. (Jak je takový přehmat možný, když, jak píše, byl s policisty ve skoro pravidelném kontaktu?) Uvedený rozdíl při tom může mít zásadní vliv na vyhodnocení úspěšnosti akce. Proč vlastně policisté vilu cca 14 měsíců sledovali (za cenu vzniku závislosti u desítek nových osob), když pak akci udělali v den, kdy tam nejspíš nějaké větší množství drogy nebylo, a vlastně nerozkryli žádnou další součást sítě než ty tři hlavní postavy (Vietnamec a jeho dvě holky), které rozkrývat nebylo třeba, protože šlo o notoricky známé osoby - např. i mnozí obyvatelé z okolí tuto trojici znali a dobře věděli, čím se zabývá. Proč bylo třeba čekat až zemře jedna zákaznice na předávkování, to také moc nechápu. A na zajištění důkazů o prodeji drog podle mne u růžové vilky stačil jeden den. Jak znám některé ostravské soudce, dokážou bez mrknutí (jako v padesátých letech) odsoudit i nevinného, a to i bez důkazů, tak co by jim bývalo chybělo po doručení desítek fotografií, svědectví desítek osob atd.? Minimálně od minulého dubna tak kolem vilky díky předůkladnému zajišťování důkazů panovala absurdní situace, že vás policisté třeba pokutovali za špatné parkování, ale že jim pod nosem stojí málem fronta na heroin, to nikomu nevadilo: ,Však na tom nejspíš speciální oddělení pracuje!´ Byl jsem jednou z desítek osob, které policistům věc hlásily. Chápu, že ze mně policisté neměli extra radost, když jsem kolem vily např. fotil, když tam měli nasazeny své lidi, ale proč o mě pan Č. v článku píše slovy, že jsem se "svěřil" policii? V tom cítím jakýsi ironický tón, kterému nerozumím. Myslím, že příkladná občanská angažovanost a (vzhledem k okolnostem) snad i určitá odvaha, se popisují jinými slovy. Lépe by udělal, kdyby o mně vůbec nepsal, když už policisté stejně na případu pracovali. Že některé moje fotky vydává za fotky "redaktora Blesku", to mi také nevadí, třeba mne chtěl krýt - a nakonec redaktoři tam také něco nafotili - ale proč byly fotky tak malé, že tam není feťáky a dealery ani poznat, to mi vadí. Může za to opravdu jen náhubkový zákon a nebo i připodělanost Blesku? (Navíc fotek bylo 3x víc) Nebo nemůže jít dokonce nějaký komplot s policisty a dealery? Někteří čtenáři na FB si to myslí.

Chtěl jsem dnes panu Č. zavolat a v klidu a pohodě různé šumy vyjasnit, ale beze slova mi položil telefon, a pak mi jej už nezvedal. Opravdu Blesk potřebuje takové redaktory? Jak chce bez komunikování o něčem psát?

Nakonec: Proč s focením čekal až po mně, když už si o růžové vile cvrlikali vrabci na střeše?

S pozdravem ...“

 

 

Darius Nosreti

Související články


...- Darius Nosreti -08:3821.6.2010 8:38:50
AutorNevím16:0320.6.2010 16:03:28
NaďaUž jsem Vám klikla ráno,13:5520.6.2010 13:55:22

Počet příspěvků: 3, poslední 21.6.2010 8:38:50 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Darius Nosreti

Darius Nosreti

Píši o všem kromě hitparád populární hudby, nových aut a fotbalu. (Více témat viz u mne na Facebooku.)

Hledač pravdy, obdivovatel přírody, zajatec krásy a vzpružovatel pokleslé demokracie

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy