Smrt paní Jany

středa 23. prosinec 2009 14:28

Bezdomovci Jana a Miloš, Roman a Irena žili ještě koncem léta 2009 v jednom ostravském parku relativně spokojeně.

 Bezdomovci kolem svého křídlatkového háje udržovali pořádek a s lidmi z okolí vycházeli dobře. Romanovi s Irenou se v září podařilo sehnat ubytování na chatě svého známého, Jana s Milošem vytrvali v boudě až do zimy. Během 14-stupňového mrazu v noci z 19. na 20. prosince Jana ve spánku nejspíš umrzla. S Milošem večer holdovali alkoholu a Jana spala nedostatečně zakrytá.

Je středa, 23. prosince, beru na procházku svého pejska a jsem odhodlán navštívit pana Miloše a přeptat se, jak k události došlo a jak se mu žije. Přicházím na místo tragedie a moc nedoufám, že pana Miloše zastihnu. V novinách psali, že se rozhodoval, zda přečká silnější mrazy na Armádě spásy. Jenže mrazy překvapivě polevily, večer bylo v Ostravě 6 nad nulou a sníh se ztrácel stejně kvapně, jako se objevil. Bouda je malá, tak na jednu postel. Střecha je zakrytá modrým igelitem, místo dveří je tu přitlučen kus koberce. Kolem boudy se motá pár koťat a mně napadá, co s těmi chudáky bude, jestliže je i pan Miloš opustí. „Pane Miloši,“ volám, něco nejasně zaslechnu, tak volám ještě jednou, a, kupodivu, je to skutečně pan Miloš, co se ozývá a po chvíli se objevuje venku. Se zájmem si prohlížím ošlehanou tvář dlouholetého bezdomovce. Na rozdíl od ostatních bezdomovců na panu Milošovi není jeho alkoholová závislost příliš k poznání. Je menší postavy, ale není to žádný třasořitka, třebaže mu již za chvíli bude šedesát. Jeho nos, čelo i tváře jsou poznamenány starými jizvami, nos po několika zlomeninách ztratil původní tvar. Podávám si s ním ruce a vyjadřuji mu soustrast. Také ho varuji, že vše, co řekne, možná vyjde v novinách, protože se jedné redakci zalíbili jejich fotky z léta. Panu Milošovi je to, zdá se, jedno a je viditelně zkroušený odchodem své družky. Čekají ho neradostné Vánoce.

 

Mám na hlavě uvázaný šátek, takže mne nepoznává, třebaže jsme spolu v létě mluvili. Připomínám mu, že se znám s Romanem a Irenou, jeho bývalými sousedy z parku a že jsem jim v létě donesl konzervu po kočky. Zdá se, že si na mne vzpomněl, protože se ptá, zda jsem tu autem.

 

Nad hlavou pana Miloše, na střeše boudičky netečně mhouří oči dvě skepticky vyhlížející kočky. Bobina je mohutná evropská šedočerná kočka, jakých jsem v Ostravských ulicích už pár viděl. Vytrvale nedůvěřivě uhýbá hlavou, nemá zezačátku žádný zájem o mé pohlazení. Druhá kočka, Kuliška, je zjevně nějaké exotické rasy, s krátkým světle šedým kožíškem a modrýma očima. Hoví si mimo můj dosah.

Jana s Milošem měli kočky pojmenovány všechny a brali je jako členy rodiny. Když na kočky koncem léta přišla nějaká epidemie a začaly hromadně hynout, někdy i dvě v jednom dni, nadlouho to Janu s Milošem rozhodilo. Pan Miloš prý nestačil kopat hrobečky. Ze 16 koček jim jich zůstalo jen sedm. Rozhlížím se kolem a divím se, že křídlatkový háj za boudičkou téměř celý zmizel. Dozvídám se ale, že to nemá na svědomí počasí, ale firma, která v blízkosti prováděla nějaké výkopové práce a křídlatku vysekala. Bouda a krámy kolem ní tu teď nápadně trčí a je na ně vidět až od tramvajové dráhy. Nízký, od podzimu opuštěný přístřešek Romana a Ireny je posunutý dál, mezi břízky, kde jej ale pobořily hrající si děti. Z letní idylky nezůstalo skoro nic, jen řady starých mohutných kaštanů. Nevím, na co se mám ptát, je to vůbec slušné, vyptávat se na mrtvou družku? Dozvídám se, že paní Jana kdysi neměla kočky ráda, ale životem v přírodě k ním získala silný vztah.

 

„Nemáte teplou sprchu, ale jste blíž přírodě, věřím, že někdo může životem v přírodě víc získat než ztratit,“ spekuluji a pan Miloš neprotestuje. Na koukání po hvězdách prý ale s družkou nikdy nebyli. Ptám se, odkud paní Jana pocházela a dozvídám se, že z Hlučína. Ptám se, jak dlouho žila bez domova.

“V 94. roce ještě bydlela s manželem, pak se rozvedla a nejpozději po povodních v roce 1997 už žila bez domova. Může to být už čtrnáct let,“ počítá pan Miloš. Snažím se vzpomenout si na údaj z novin, kolik paní Jana měla, zda 61 či 62 let a dozvídám se, že se narodila v únoru roku 1947. Ptám se, kde jinde ještě Miloš s Janou bydleli a pan Miloš začne vzpomínat na parčík za školou u Gajdošové: „Tam to bylo moc fajn, ale vykáceli to tam a museli jsme se přestěhovat“.

 

Zajímá mne jeden důležitý detail: „Věděli jste, že má přijít větší mráz? Upozornil vás někdo?“

„Ano, poslouchám rádio, ale řekněte, mínus 15 stupňů, to přeci není žádný velký mráz!“

Ulevilo se mi, protože jsem měl výčitky svědomí. Dva dny před mrazivou nocí jsem kolem projížděl a viděl jsem stát u boudy nějaké stříbrné auto. Mohlo mne napadnout, že tam bezdomovci stále jsou a mohl jsem je před mrazem varovat.

 

„Vidím, že nemáte komín, vy si uvnitř netopíte?“

„Ne, není třeba.“

 

„Ale dřeva tu máte dost,“ ukazuji na hromadu větví a rozštípaných palet.

„My si na dřevě občas vaříme nebo se ohřejeme u ohně, ale uvnitř si netopíme.“

Bezdomovci si někdy přitápějí plynovou bombou, ale na to mne již nenapadlo se zeptat. Je to chyba, protože i zplodiny z bomby mohli urychlit odchod paní Jany z tohoto světa.

 

„Ani nevím, jak umřela,“ začal pan Miloš sám vzpomínat na osudnou noc: „Šel jsem na záchod, a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že nedýchá, mohlo to být tak o půl třetí v noci. Šel jsem na policii. Možná umrzla, možná zemřela na infarkt. Pár dní před tím se vrátila z nemocnice, kde si léčila nějaké záněty. Policie to ještě šetří, byla tu městská policie, státní, i kriminálka, ale, jak přesně zemřela, to ještě nevím a trápí mě to.“

 

V duchu si říkám, zda paní Janu nemohl pobyt v nemocnici oslabit. Zánět si asi vyléčila, ale dlouhé ležení vede někdy k oslabení svalů a imunity. Málokdy také člověk v nemocnici dostane chybějící vitamíny, jejichž nedostatek lze u bezdomovců předpokládat. Ptám se ale raději na partnerské vztahy.

„S družkou jsme vycházeli dobře, nikdy jsme se nehádali, rozuměli jsme si. Jen já jsem občas vybuchl, ale já se vydržím vztekat nejvýš dvě minuty. Když mne nikdo neprovokuje, tak jsem v klidu,“ zhodnotil pan Miloš své spolužití a dodává: „Družka měla dobrou povahu.“

 

Tuším, že smysluplné otázky mi brzy dojdou, tak raději nabízím panu Milošovi pomoc. Řekněte, pane Miloši, co vám tady teď nejvíc chybí?“ ptám se a mám na mysli plynový vařič, teplé boty nebo soudek piva. Panu Milošovi ale právě chybí jen a jen zemřelá družka. Šatů i jídla má z různých zdrojů dost. Šatů získává tolik, že je ani nemusí prát. Dokonce má za dveřmi i zásobu granulí pro své kočky.

 

„Kdybyste se mnou zašel do nejbližšího obchodu, koupím vám za vaši ochotu pár věcí, které potřebujete,“ nabízím mu a on není proti. Třebaže peníze by viděl raději. Jdeme a pan Miloš se otáčí a sleduje dva snědé výrostky, kteří procházejí kolem. K boudě naštěstí neodbočili. „Už vás někdy vykradli?“ vyzvídám a nenapadá mne, co by kdo mohl panu Milošovi ukradnout. „Ano, když byla Jana v nemocnici, tak nás vybrali a vzali mi hodně věcí. Včetně autobaterie. Víte, na starou baterii dokáže radio hrát i půl roku,“ vysvětluje.

 

„Nepomýšlíte, že byste na stará kolena dopřál svému tělu trochu tepla a obrátil se na charitu? Vždyť vám už není dvacet,“ snažím se  probudit v něm pocit odpovědnosti za svou tělesnou schránku.

„Ne, víte, oni jsou laskaví a občas tu za mnou chodí, dají mi horký čaj i jídlo, ale já k nim nechci. S Janou jsme nikdy u nich nebyli,“ odpovídá, ale uznává, že tělo by už teplý příbytek potřebovat mohlo. "Nakonec – bez občanky by mne tam ani nepustili.“

 

„Vy nemáte občanku?“

„Ne. Nemám ani rodný list a ten bych si musel vyřídit v Novém Jičíně a tam se nedostanu.“

 

„Pokud nemáte občanku, znamená to, že nemáte ani žádné příjmy, důchod, podporu ani nic jiného...“

„Ne. Družka dostávala dva tisíce měsíčně a z toho jsme žili. Teď měla na poště 60 tisíc a ty už si nevyzvedne. Škoda, mohli jsme z toho dlouhou dobu žít. Já nejsem její manžel, takže to propadne.“

 

„To měla důchod?“

„Ano, zažádala si o důchod, tak jí to dávají i zpětně. Nějaké peníze už dříve dostala, ale ty už jsou pryč. A těch 60 tisíc propadne a i peníze, které si odložila na účet. Tak to vypadá, že i pohřeb bude muset mít na státní útraty.“

 

„Ale teď, když už není na světě, tak by asi bylo dobré si tu občanku vyřídit.“

„Ano. Asi ano.“

 

Cestou míjíme mladou dívku, která se od nás odvrací pohledem. Přicházíme k obchodu, přenechávám psa panu Milošovu na hlídání a jdu pořídit menší humanitární nákup pro něj a jeho kočky. Sdílná bodrá prodavačka je zjevně v obraze: „To je hrůza, to je hrůza, takto dopadnout. A to měli před pár dny peníze a už zase nemá nic. Chodí tu, kupuje kočkám mléko a sobě rum. Bere tenhle, ten nejlevnější. Onehdy si stěžoval, že kočkám mléko zmrzlo, tak jim musí koupit teplejší. Je to od vás hezké, že mu chcete něco koupit, peníze by propil.“

 

Pan Miloš nahlíží dovnitř, nejspíš tuší, že ho prodavačka propírá. „No podívejte se, jak kouká! Ani občanku nemá! Jak může někdo takhle žít?!

 

S panem Milošem se loučím a slibuji, že mu pomohu s rodným listem a občankou a zavolám „na charitu“ a úřady, zda mu nemohou nějak pomoci. Zda ho samého ale smrt družky pohne k vyšší iniciativě nebo zda bude někdy ochoten opustit svou boudu, to si nejsem jistý.

 

Darius Nosreti

Související články


mariečetla jsem "bez dechu"03:1324.12.2009 3:13:56
ZuzkaUrčitě napište o dalším osudu Miloše18:3723.12.2009 18:37:34
AnnaTaké se nestačím divit.17:3923.12.2009 17:39:41
Karel JirásekDivím se a čumím.17:1023.12.2009 17:10:57
vladimir bosakDěkuju.16:3423.12.2009 16:34:58
ANanakZajímavé!16:0423.12.2009 16:04:58
RudolfCo dodat...16:0323.12.2009 16:03:38
AnnaBez komentáře,14:5723.12.2009 14:57:50

Počet příspěvků: 9, poslední 24.12.2009 3:13:56 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Darius Nosreti

Darius Nosreti

Píši o všem kromě hitparád populární hudby, nových aut a fotbalu. (Více témat viz u mne na Facebooku.)

Hledač pravdy, obdivovatel přírody, zajatec krásy a vzpružovatel pokleslé demokracie

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy